AMERICKÁ AKITA - American Akita

Země původu: Japonsko

Vývoj:USA

Datum publikace původního platného standardu: 06.07.2005

Určení:Společenský pes

Klasifikace FCI: Skupina 5 špicové a primitivní plemena

Sekce 5 asijští špicové a příbuzná plemena

Bez zkoušek z výkonu

Krátký historický přehled:

    Počátky  historie Velkého japonského psa (dříve Americká akita) se shodují s vývojem  plemene  Japonská 
akita.Od roku 1630 byly v oblasti Akita  používáni psi  Akita  Matagis (původně určení k lovu medvědů) jako
bojoví  psi. Od  roku  1868  docházelo  u  tohoto  plemene  ke  křížení  s plemenem  Tosa, německými  ohaři,
svatobernardskými  psy  a  německými  dogami. Třebaže  byly  psí  zápasy v roce  1908  zakázány, plemeno se
zachovalo a v roce 1931 bylo prohlášeno národní památkou.

    Během  druhé  světové  války (1939 ? 1945) se psi  běžně používali jako kožešinová  zvířata  pro ošacení 
vojenských  jednotek. Policie  nařídila  podchytit a zkonfiskovat  všechny  psy s výjimkou  německých ovčáků
používaných  pro  vojenské  účely. Po skončení  druhé  světové  války byl počet psů plemene akita  drasticky
zredukován a toto  plemeno se  vyskytovalo ve  třech  samostatných  typech: 1) Akity Matagi, 2) bojové akity
a 3) ovčácké akity. Následkem toho byla situace v plemeni velmi složitá. Po válce během obnovy čistokrevného
chovu  dosáhl  dočasné  ale mimořádně  velké  popularity  Kongo-go linie Dewa. Do Spojených států se dostala
spolu se členy  vojenských  jednotek řada akit linie Dewa, v níž se projevovaly charakteristické znaky vlivu
mastifa a německého  ovčáka. Akity  linie  Dewa, velmi  inteligentní a schopné  přizpůsobit se  nejrůznějším 
podmínkám  prostředí, okouzlily  chovatele ve  Spojených státech, chovu této linie se věnoval stále rostoucí 
počet  chovatelů a popularita  těchto psů rychle rostla. 

    V roce 1956 byl založen Akita Club of America a AKC (American Kennel Club) toto plemeno uznal (zápisy do
plemenné  knihy a  řádné  hodnocení na  výstavách) v říjnu 1972. Přesto v této  době neměly AKC a JKC (Japan
Kennel Club) vzájemné  dohody o vzájemném  uznávání  průkazů o  původu, a proto  bylo  nemožné  používat pro
plemeno nové krevní linie z Japonska. Následkem toho se akity ve Spojených státech začaly podstatně lišit od 
akit v  Japonsku, v zemi původu  plemene. Ve Spojených  státech se  tak vyvinulo  samostatné  plemeno, jehož
charakteristické  vlastnosti a typ zůstávají  nezměněny již od roku 1955. To je v ostrém rozporu s japonským 
typem  akit, do  nichž  byly za účelem  obnovy původního plemene přikříženy akity Matagi.

Celkový vzhled:Velký pes robustní konstituce, harmonický, 
celkově mohutný a silné kostry. Pro plemeno je charakteristická  široká hlava ve tvaru tupého trojúhelníku s 
hlubokou tlamou, poměrně  malýma  očima a vztyčenýma  ušima směřujícíma kupředu většinou ve stejné úrovni se 
zadní částí šíje.

Důležité proporce

•	Poměr kohoutkové výšky k délce trupu je zhruba 9 : 10 u psů a 9 : 11 u fen 
•	Hloubka hrudníku dosahuje poloviny kohoutkové výšky psa 
•	Poměr vzdálenosti od špičky čenichu ke stopu a vzdálenosti od stopu k týlnímu hrbolu činí 2 : 3 

Temperament:Přátelský, ostražitý, vnímavý, důstojný, učenlivý a 
odvážný pes

Hlava:Masivní, ale v dobrém poměru k tělu, v klidu bez vrásek.
Hlava tvoří při pohledu shora tupý trojúhelník

Lebka:

Mozkovna:Plochá a široká mezi ušima. Mělká rýha na přední části
dobře patrná.

Stop:Dobře vyjádřený, ale ne příliš výrazný.

Obličejová část hlavy:

Čenich:Nosní houba široká a černá. Světlejší pigment a jasně 
neohraničené skvrny s nedostatkem pigmentu na nosní houbě jsou povoleny jen u bílých jedinců, ale černé se
dává vždy přednost.

Tlama:Široká, hluboká a plná.

Pysky:Černé a ne příliš visící. Jazyk růžový.

Čelisti/zuby:Čelisti nejsou zaoblené, ale tupé a velmi silné. Zuby
jsou silné a pravidelné. Skus je úplný. Přednost se dává nůžkovému skusu, ale klešťový skus je přípustný.

Oči:Tmavě hnědé, poměrně malé, nevystupují, téměř trojúhelníkového
tvaru. Okraje očních víček černé a těsně přiléhající.

Uši:Pevně vzpřímené a v poměru k hlavě malé. Ohneme-li ucho kupředu, 
jeho špička dosahuje k hornímu okraji oka. Uši jsou trojúhelníkového tvaru, na špičkách poněkud zaoblené, široké 
u kořene, nejsou nasazeny příliš nízko. Při pohledu ze strany směřují uši kupředu nad oči rovnoběžně s linií šíje.

Krk:Silný a svalnatý s minimálním lalokem, poměrně krátký, silně se
rozšiřující k plecím. Výrazná šíje harmonicky přechází v bázi lebky.

Trup:Délkou  přesahuje  výšku. Kůže  není  příliš  tenká; ani příliš 
těsně nepřiléhá, ani není příliš volná.

Hřbet:Rovný

Bedra:Pevně osvalená

Hrudník:Široký a  hluboký. Žebra  dobře  klenutá s  dobře  vyvinutým 
hrudním košem.

Spodní linie a břicho:Lehce vtažené

Ocas:Mohutný a bohatě osrstěný, vysoko nasazený a nesený nad hřbetem
nebo ke  slabině, zatočený  ze tří  čtvrtin, zcela, nebo  dvakrát, vždy na  úrovni  hřbetu nebo pod ní. Je-li ocas 
zatočen ze tří čtvrtin, jeho špička spadá na slabinu. Kořen ocasu je široký a silný. 
Natáhneme-li ocas podél pánevní  končetiny, poslední  článek ocasu  dosahuje ke hleznu. Osrstění je na ocasu hrubé, 
rovné a husté, ale bez chocholu.

Hrudní končetiny:Hrudní končetiny silných kostí a při pohledu zepředu
rovné.

Plece: Silné a mohutné, přiměřeně šikmo uložené.

Nadprstí: lehce  skloněné  směrem  kupředu s  úhlem  zhruba 15° vůči
svislici.

Pánevní končetiny:Silně osvalené, široké a silných kostí srovnatelných 
s hrudními končetinami. Paspárky se na pánevních končetinách odstraňují.

Stehna: silná, dobře vyvinutá, při pohledu zezadu rovnoběžná.

Kolena: přiměřeně úhlená

Hlezna: svislá, nevytáčejí se dovnitř ani ven.

Tlapy:Rovnoběžné, kočičí  tlapky, dobře  klenuté  prsty se  silnými 
polštářky.

Pohyb / chody:Plný síly, přiměřeně dlouhý a vydatný. Pánevní končetiny 
se pohybují rovnoběžně s hrudními. Hřbetní linie zůstává silná, pevná a rovná.

Srst:Patrová srst.Podsadasilná, jemná, hustá a kratší než krycí srst. 
Krycí srst (pesíky) rovné, tvrdé a poněkud odstávající. Srst na hlavě, v dolní části končetin a na uších krátká.
Délka  srsti  na  kohoutku a zádi  přibližně 5 cm, což  poněkud přesahuje délku srsti na ostatních částech těla s
výjimkou ocasu, kde je srst nejdelší a nejbohatší.

Barva:Jakákoliv barva jako červená, žlutá, bílá atd.; přípustná je i
strakatá a žíhaná. Barvy  jsou zářivé a jasné, znaky  jsou dobře  vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou. 
Bílí psi  (jednobarevní) masku  nemají. Strakatí  psi mají bílou  základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými 
skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla.Barvapodsady se smí lišit od barvy krycí srsti.

Velikost:

Kohoutková výška:Psi: 66 až 71 cm
                     Feny: 61 až 66 cm

Vady:

Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu a její závažnost se posuzuje v přesném poměru 
se stupněm dané odchylky.

•	Psi se samičím výrazem, feny se samčím výrazem. 
•	Úzká nebo málo vyvinutá hlava. 
•	Chybějící zuby (s výjimkou 2 zubů z PM1 a / nebo M3). 
•	Modře nebo černě skvrnitý jazyk. 
•	Světlé oči. 
•	Krátký ocas. 
•	Vytočené nebo vtočené lokty. 
•	Jakákoliv známka límce nebo vlajky. 
•	Bojácnost nebo špatná povaha. 

Vážné vady:
•	Nedostatek mohutnosti. 
•	Lehké kosti. 

Diskvalifikující vady:
•	Agresivita nebo přílišná bojácnost. 
•	Naprostý nedostatek pigmentace čenichu. Čenich s depigmentovanými jasně ohraničenými skvrnami. 
•	Svěšené, klopené nebo překlopené uši. 
•	Předkus nebo podkus. 
•	Srpkovitý nebo nezatočený ocas. 
•	Psi s kohoutkovou výškou pod 63,5 cm (25 palců) a feny pod 58,5 cm (23 palců). 

Psi, kteří zjevně vykazují fyzické nebo povahové abnormality, musí být diskvalifikováni.

Poznámka:

Psi musí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata plně spuštěná v šourku.


Rozdělení jednoho plemene na dvě:

    V první řadě je důležité vzpomenout, že rozdělení  plemene  Akita Inu se prioritně uskutečnilo
v členských  krajinách FCI. Plemeno Akita Inu v zemích FCI se  mohlo  posuzovat a chovat jen podle 
standardu, který vydal a obnovoval Japan Kennel Club (JKC). Chovatelé v USA zůstali věrní "starému
typu" Akity, chovatelé v  Japonsku se rozhodli jít odlišným  směrem, což  vedlo až k rapidní změně 
standardu JKC, tedy i standardu pro Akita inu pod hlavičkou FCI. Rok 1992 znamenal skoro konec pro
Akita Inu "amerického typu" na  dlouhých  sedm  roků. Cílem bylo  zredukovat na  minimum Akita Inu, 
které se lišili od standardu JKC  barevností, černou  maskou,  mohutností a výškou. Takoví jedinci 
byli buď vyřazeni z chovu, nebo v některých  případech byli dva typy Akita Inu křížené v očekávání 
potomků co  nejvíce se  podobající  japonskému  typu. Naštěstí americký typ ohrožené Akita Inu měl 
dostatek  zachránců, kteří se  dokázali  zasadit o nutnost rozdělení plemene. Záchrana přišla roku 
1999 na  Generálním  zasedání FCI při  příležitosti  konání  světové výstavy v Mexiku, kdy došlo k 
dohodě mezi JKC a FCI a americký typ akita inu byl uznaný jako samostatné plemeno pod novým názvem
VELKÝ JAPONSKÝ PES, původně  Americká Akita (standard FCI 344) - země původu Japonsko, země vývoje
USA - zařazený do II, skupiny FCI, přičemž  japonský  typ  Akita Inu (standard FCI 255) zůstal v V. 
skupině  FCI.  Každý  jedinec  plemene Akita  Inu  se  měl  zúčastnit rozdělení ve své zemi, které 
probíhalo,bohužel, jen  podle  exteriéru za  účasti třech  mezinárodních rozhodčích. Následně bylo 
rozhodnuté, který ze dvou  standardů  daný  jedinec  splňuje, a tak buď zůstal v plemeně Akita Inu, 
nebo ho přeřadili do nového  plemene  Velký japonský pes. To bylo potřebné podstoupit těžkou cestu 
špatného křížení, nejlepší  za účasti jedinců ze zemí, kde se starý typ Akity neomezeně rozvíjel - 
jako USA, ale například i Anglie, výsledkem čeho mělo být  potomstvo co nejvíc odpovídající novému 
standardu  FCI 344, teda původně  Americké  Akitě. Svůj  název  Americká  Akita a zařazení zpět do
skupiny V. se uskutečnilo až v roce 2005 s platností od 1.ledna 2006.